Po stopách zmizelé ženy

Po stopách zmizelé ženy

 

 

Po stopách zmizelé ženy

 

 

Jednoho dne jsem se rozhodla, že změním svůj dosavadní život a prostě se odstěhuji z Prahy. Jednak k tomu přispěly různé okolnosti, o kterých nebudu raději mluvit, aby to nevypadalo, že si stěžuji a za druhé jsem nutně potřebovala žít v lepším prostředí, kde je čistý vzduch a klid. To víte, to bylo překvapení mezi kolegy, známými a přáteli! Dohadovali se, že jsem se zamilovala do někoho z jiného konce republiky, nebo že se chci někde skrývat, ale v tom posledním se skoro nemýlili. Věděla jsem, že opouštím svou klientelu, věděla jsem, že moje honoráře klesnou, ale když jsem své rozhodnutí probírala sama v sobě, zdálo se mi nejlepší ze všech alternativ, které jsem měla k dispozici. Dokonce jsem tušila, že někteří klienti mne klidně vyhledají, i když mne nebudou mít, jak se říká u nosu.

 

Co jsem to vlastně udělala?

Když jsem dojela, bylo to v sobotu dopoledne, k mému budoucímu bydlišti, zděsila jsem se. Kolem dokola kopce, zasněžené cesty, obloha tak nízko, že jsem měla pocit, jakoby se těch kopců dotýkala a byla tak šedivá! A hlavně – to ticho, a ten klid! Zrovna, když jsem vystupovala z auta, dobíhala ke mně starší žena v krátkém kožíšku, představila se mi jako paní Soukupová, a že je od společenství vlastníků, jestli něco nebudu potřebovat. Docela jsem byla ráda, že přišla, protože jsem viděla vnitřek mého budoucího bytu, který jsem si koupila, jen dvakrát a v tom rozrušení jsem se nepodívala, zda nebude potřeba vymalovat či něco spravit. Pomohla mi se zavazadly a pak jsem odemkla byt. Dýchla na mne taková ta nová vůně, kterou si člověk zapamatuje. Můj nový domov! Všechno fungovalo, všechno bylo v pořádku, hlavně topení, ale paní Soukupová mne upozornila, že nemám topit v celém bytě, protože bych se nedoplatila a měla bych si tady zvykat „na nějaký ten chlad“ a radši se i doma pořádně oblékat. Pravda je, že jsem v Praze měla doma pořád přetopeno. Tady to tedy bude naopak. Ale bylo to ze začátku velmi obtížné! A možná, jak jsem se na to dívala po dvou měsících mého působení - jednala asi unáhleně! Dokonce jsem si vyčítala, když jsem se brodila sněhem do kopců, že jsem si o tom s nikým nepopovídala a nezvážila jsem pro a proti. Rozhodně jsem pochopila, proč se tady lidé tak těší na jaro a na léto, a já nebudu asi žádná výjimka. Nedá se nic dělat, žádnou parádu tady neunosím, musím se účelně oblékat.

 

Podivný sen

A tak plynul den za dnem. Jeden jak druhý, jako když se člověk modlí růženec. Pak přišel sen. Zdálo se mi, že sedím ve svém pokoji s nějakým mužem, jehož tvář jsem si nevybavovala a že jsem prožívala nesmírný pocit lásky a štěstí. Něco mi, vyprávěl, ale já jsem jeho slovům nerozuměla. Ono to bylo takové zvláštní! Vzpomínám si, snažím se vybavit i detaily. Nebylo to za denního světla. To světlo, které zalévalo pokoj, bylo čisté, jasné, nevtíravé, přátelské. Ale nezapomenutelný byl ten pocit, který v tom snu poutal k tomu neznámému muži! Nikdy jsem nic takového neprožívala. Tak silného a opravdového. Stejně tak opravdového, že ten sníh, co tu tak tvrdošíjně leží na kopcích a pořád ho přibývá, není jen tak jako, ale opravdový. A že cesty, které nejsou upravené, jsou nebezpečné, když je člověk nezná, ale kouzelné, když už víte, jak a kam máte jít, jakým směrem a po pláních jsou vidět stopy zvěře, které asi není taky hej. A sem tak zakřičí pták. A slunce, které se vyhoupne z mraků, dokáže malovat krásné barvy na bílém sněhu. I ten sen se mi nějak smísil ze skutečností a byl průnikem do čehosi tajemného, co je v člověku a obvykle člověk o tom neví, pokud se neocitne někde sám a nezačne se v něm hlásit touha po lásce, po společnosti druhých lidí, které se v jiné situaci rád vyhne.    

 

Moje klientela

I když mám na dveřích tabulku a na ní je jasně napsáno, ADVOKÁTNÍ KANCELÁŘ, někteří lidé si mne někdy pletou s kartářkou, psycholožkou, vědmou, ale taky se soudcem. Snažím se být trpělivá a jejich věci uvádět na pravou míru. Uvědomila jsem si, že jim pomáhám víc, než kdy jsem jindy lidem pomáhala a že je chápu, protože jsem účastná jejich bolestí, nejistot, utrpení, obav i radostí. A ptala jsem se sama sebe – je tohle, právě tohle smysl mé práce? Jenomže ti lidé měli takové obyčejné problémy, žádné velké kauzy, jak jsem byla zvyklá dřív. Buď chtěli prodat kus políčka, nebo zase koupit stavební parcelu, někdy se dělil majetek před rozvodem, někdy se sepisovala svatební smlouva, radili se mnou o dědictví a darování, takové obvyklé věci, které jsem se musela mnohdy doučovat, protože jsem je dřív tolik nedělala, jak nyní. Také jsem sepisovala různé žádosti, stížnosti, občas jsem vyřizovala za ty, kteří žili v malých osadách v horách sociální příspěvky. Někdy mi přinesou králíka, jindy vajíčka od vlastní slepice a já obávám je odmítnout, aby se neurazili. O tom všem přemýšlím, když se nyní češu před zrcadlem. A pak vyhlédnu z okna a vidím, že na cestách a kopcích leží čerstvý sníh, ale naštěstí nemrzne. A tak jsem si postavila vodu na kávu, namazala chleba s máslem a medem a pustila si rozhlas, aby tu kolem dokola nebylo takové ticho! Ale to ticho jsem tak dříve hledala! Jen jsem si nemohla vybrat, nyní mohu. Buď se do něho ponořit anebo ho přerušit slovem či hudbou, čím chci. Uvědomuji si také, že ten sen ve mně cosi zanechal.        

 

Cesta do kanceláře

Vrátím se tedy k tomu ránu, kdy jsem přemýšlela o svém snu. Vyhlédla jsem z okna. Byla ještě tma a na zemi ležel čerstvý sníh. Ale nemrzlo. Uvařila jsem si malou snídani a nachystala jsem se do práce. Ještě, než jsem opustila dům, zkontrolovala jsem, zda jsou všechna okna zavřena, protože hlásili změnu počasí. Víte, v horách se počasí mění každou chvíli. Pak jsem zamkla dům, sedla do auta a jela do kanceláře. Zaparkovala jsem na dvoře a vystoupila z vozu. Naproti mé kanceláře stojí dům, dole obchod s potravinami a v prvním podlaží bydlí paní Hamáčková. Ta nespustí z ulice, která se jmenuje Podlesní, oči. A vede v evidenci pohyb každého, na koho jen dohlédne. A pamatuje si! V poledne začne vařit taková ta zapomenutá jídla, které voní po vzpomínkách a přáních to ještě jednou zažít a zapomenout, co bylo mezi tím.

„Že jste si dnes přivstala?“ zavolala na mne z okna.  

„Raději jsem dnes jela dřív, hlásili, že odpoledne se změní počasí. Tak abych se dostala do kopců,“ zavolala jsem na ni a zamávala ji.

„Taky se vám divím, že žijete na takové samotě,“ řekla a trochu se vyklonila, abychom na sebe nemuseli po ránu tak křičet.

„Ale paní Hamáčková, v létě je tam prý krásně,“ namítla jsem, „a zima netrvá dlouho, že ne.“

„To ano, to máte pravdu, já bych se odtud nikdy neodstěhovala. Člověk si zvykne i na takovou slotu a pak, když přijde jaro ...“

„Tak, to máte pravdu.“

V kanceláři bylo teplo a útulno. Trochu jsem vyvětrala, pustila topení, a pak rozsvítila postranní světla. Postavila jsem si na čaj a zapnula počítač. Pohodlně jsem se usadila a otevřela spis, který jsem včera začala studovat. Ne, není to žádný místní případ, jen mí kolegové mají zřejmě obavy, abych nezakrněla, a tak dělám občas poradce k velkým kauzám. A toho si říkám: zaplať Bůh, že jsem se od toho už vzdálila …    

 

V tom někdo zaklepal.

„Dále,“ řekla jsem a dveře se otevřely. Do nich vstoupil muž. Nikdy jsem ho před tím neviděla.

„Dobrý den,“ řekl a zavřel za sebou dveře.

„Dobrý den. Co si přejete?“

„Jmenuji se Jan Horák a přišel jsem se poradit.“

„Prosím, posaďte se,“ řekla jsem a rukou jsem ukázala na pohovku, kde sedávají mí klienti. Sedl si a zadíval se na mne, jakoby zkoumal, zda jsem důvěryhodná, abych vyslechla jeho příběh.

„Prosím, mluvte,“ pobídla jsem ho.

Odkašlal si.

„Jsem v tísni. Nevím jak začít.“

„Nejlépe od začátku,“ usmála jsem se, „času je dost.“

Zeptala jsem se, zda chce kávu nebo čaj a on že čaj, tak jsem postavila vodu na vařič, připravila hrnek, nasypala do sítka čaj a na stol postavila cukřenku. Voda začala brzy vařit, slila jsem čaj a postavila hrnek před něho na stůl.

„Prosím poslužte si,“ řekla jsem a sedla jsem si do křesla. Nějak jsem vycítila, že vyslechnu dlouhý příběh, to se lidem stává, že začnou od Adama a k jádru věci se dostanou před polednem, ale to nevadí, času je dost.

„Dobře tedy. Dosud jsem neměl příležitost, abych si našel vhodnou partnerku. Ale je mi přes čtyřicet a najednou jsem se začal cítit osamělý.“

„Ano, to je přirozené,“ odpověděla jsem.

„To víte, tady, v našem městečku, se všichni známe a tak jsem hledal na seznamce.“

„Myslíte na Internetu?“

„Ano, na Internetu. Poradil mi to přítel. Víte, on měl šťastnou ruku. Loni se oženil.“

Odmlčel se. Čekala jsem na pokračování. Bez zvědavosti. Těch příběhů, smutných i veselých, s tragickými i dobrými konci jsem už vyslechla!

„Pokračujte,“ pobídla jsem ho.

„A tak jsem reagoval na jednu nabídku.“

Zalovil v kapse a podal mi papír.

- Jsem sice z Prahy, ale toužím strávit svůj život na malém městě s hodným mužem. Ozve se mi někdo? Zn.: Samota tíží.

Tázavě jsem se na něho podívala.

„Ano, zdálo se mi, že ta nabídka směřuje právě ke mně. A tak jsem na ni reagoval. Na odpověď jsem dlouho nečekal. Přijela loni na jaře mne navštívit. Jmenuje se Karla Zimová.“

Zdálo se mi, že po vyslovení jejího jména se nějak zarazil a znovu se mi podíval do očí.

„Karla Zimová,“ pokračoval, „ ano. A jak jsme tak spolu hovořili, měl jsem pocit, že jsem našel tu, kterou jsem hledal.“

Odmlčel se znovu.

„Nemáte chuť na kávu nebo na čaj?“ zeptala jsem se.

„Jestli by vám to nevadilo, dal bych si kávu.“

Zapnula jsem rychlovarnou konvici a připravila kávu.

„Můžete pokračovat,“ pobídla jsem ho.

„Strávili jsme spolu víkend a zdálo se, že bude všechno v pořádku. Víte já jsem se ji na nic neptal, myslel jsem si, že je času dost na detaily a tak jsme jen prožívali čas.“

„Jak prožívali?“

„Milovali jsme se,“ řekl to tak prostě a já ho chápala.

„Uvařila, uspořádala můj byt a slíbila mi, že se zase přijede podívat. Měl jsem pocit, že je všechno v pořádku a tak jsem čekal. Týden, čtrnáct dní, ale neozvala se. Telefonní číslo, které mi dala, bylo zrušeno a já nechtěl po ni pátrat. Jen jsem čekal.“

Postavila jsem před něho kávu a sedla si zase na své místo.

„A znáte její adresu?“

„Ne. Vyměnili jsme si jen telefon a e-mail.“

„A zkoušel jste ji napsat?“

„Samozřejmě, napsal jsem ji spoustu e-mailů, ale neodpověděla mi. Mám pocit, že se  ji něco stalo.“

„Ale to jste se měl obrátit spíš na policii, víte. Já jsem advokátka.“

„Já vím, já vím, paní doktorko,“ řekl rychle, „ale to není všechno. Zmiňovala se, že podnikatelka, tak jsem hledal na internetu její živnost nebo firmu. Nic jsem nenašel. Jakoby se vypařila, ztratila nebo nikdy neexistovala. Tak jsem napsal na evidenci obyvatel. Samozřejmě, že mi odpověděli, že takové informace nevydávají. Karla Zimová prostě neexistuje. Pátral jsem v seznamu nezvěstných, nic.“

„Možná, že vám neřekla své pravé jméno,“ usoudila jsem.

„Jsem si jistý, že mi řekla své pravé jméno. Víte, já jsem v noci, když spala, otevřel její kabelku.“

„Ale to jste si měl zapamatovat její adresu.“

„Bohužel, jen jsem se podíval na přední stranu. Byla tam její fotografie, jméno…“

Takové případy nemám ráda. Příliš mnoho záhad. Ale ten už vypadal tak nešťastně, že jsem neměla odvahu ho odmítnout.

„Něco pro vás mohu udělat. Ale nepočítejte moc s tím, že se výsledek hned dostaví. Vy si tedy myslíte, že se ztratila?“

„Ano. Neměla důvod, aby mi lhala. Víte, já chápu, že se setkáváte s podvodníky a že máte spoustu důvodů každého podezírat. Ale já v takovém světě nežiji.“

Usmála jsem se. Měl pravdu.

„Čím se ona zabývá?“

„Říkala, že dělá daňové poradenství.“

„A díval jste se do seznamu daňových poradců?“

„Ano, dokonce jsem volal na komoru. Nikdo takový nebyl nikdy u nich registrován.“

 

To je nějaké sci -fi, pomyslela jsem si

Když odešel, měla jsem pocit, že jsem ocitla v nějakém sci-fi příběhu. Zvedla jsem telefon a vytočila číslo svého kamaráda ze studií. Má kancelář nedaleko odsud, v krajském městě. Už jsme se dlouho neviděli. Jednou jsme si byli blízcí, ale čas zahladil všechny stopy vztahu, který stejně doopravdy nevznikl. Alespoň, tak si to myslím já.

„Havránek.“

„Ahoj, tady Hanka,“ řekla jsem.

„No, Hanko? Jak to, že jsi se tak dlouho neozvala? Já vím, že jsi odešla z Prahy, vím dokonce kam, všichni se tomu diví. A já taky.“

„Proč? Já jsem nikomu neslibovala, že tam budu věčně a tady je tak krásně!“

„Nevymlouvej se, prosím tě. Ty jsi taková amazonka, viď?“

„Ne, to není výmluva. Však víš, jak to chodí.“

„Jo, vím, jak to chodí. A taky vím, jak to chodí u tebe. A co potřebuješ?“

„Musím s tebou o něčem mluvit. Je to zapeklitá záležitost.“

„Někdo má problém? Ukradli mu ovci nebo se mu zaběhly kozy?“ posmíval se, ale ne ve zlém.

„Jak jinak,“ řekla jsem suše.

„Dobře. Za dvě hodiny mně čekej v kanceláři. Ale buď tam, prosím tě.“

„Jistě.“

 

Je pravda, že jsem o něm nikdy moc neuvažovala

Pomyslela jsem si, že je to zvláštní, že mi neodmítl pomoc, ačkoliv já jsem kdysi odmítla jeho nabídku ke vztahu, který on myslel vážně. Ne, nečekala jsem žádného prince na bílém koni, ale pořád jsem toužila někam odjet, něco zažít a také pracovat v oboru. A dva právníci v jedné domácnosti, to je oheň a voda. Ale kdybych opravdu někoho chtěla, byl to by to rozhodně on. Ale já ho nechtěla. A tím to pro mne zhaslo. Nenapadlo mne, že u něho je to jinak, ale ledová zeď, kterou jsem mezi nás postavila, mu zabránila, aby se o něco snažil. A tak jsem mu připravila pár bezesných nocí a možná, že jsem ho připravila o mnoho jiných možností, kdy mohl žit jiný život, třeba ve dvou …

Tedy, pokračovala jsem ve své obvyklé práci a zatím se venku změnilo počasí. Začalo sněžit a do toho foukal studený vítr. Přijel přesně.

„Ahoj, děvče?“ zahlaholil na mně od dveří a sklepával ze sebe sníh.

„Tam tolik sněží?“ zeptala jsem se a odhrnula záclonu. Opravdu, sníh se hustě sypal a vítr hnal vločky velkou rychlostí do stran.

„Bude ti vadit, když odjedeme ke mně domů? Mám obavy, že se za chvíli nikam nedostanu.“

„To mi teda nebude vůbec vadit. Vypadá to na pořádnou fujavici.“

Sotva jsme dojeli do mého domu, strhla se opravdu vichřice, jakou tady nepamatuji.

„Máš to tu hezké,“ řekl a posadil se.

„Dáš si kafe?“ zeptala jsem se.

„Jo, něco sladkého k tomu.“

Připravila jsem pohoštění a pak jsem si sedla naproti němu.

„Tak vykládej,“ pobídl mne.

Vyprávěla jsem příběh a snažila jsem si vzpomenout na všechny detaily. Když jsem skončila, díval se na mne a usmíval se.

„Tobě to připadá k smíchu?“ trochu jsem se urazila, „představ si, že se s někým sejdeš, navážeš s ním milostný vztah a on ti pak beze stopy zmizí.“

Podíval se na mne s takovou ironií, že jsem se až zarazila.

„Ne, neboj. To, co ty myslíš, to mi to nepřipomíná,“ rozesmál se.

„A čemu se tedy směješ?“

„Že ti to celé nepřipadá absurdní. Jako výmysl.“

„Proč by si to vymýšlel?“ zeptala jsem se a pak se zarazila.

 

Ty jsi ale podvodník!

Podívala jsem se mu do očí. A najednou jsem všechno pochopila.

„Tak ty jsi ho navedl, že?“

„Jo. Ten Horák je můj kamarád, víš? Dobrý kamarád. A já jsem ho, po dlouhém váhání, o tuto službu požádal.“

„Proč?“ zeptala jsem se a nespustila z něho oči.

„Protože jsem tušil, že mne zase zavoláš. Vždycky jsi využívala mého, jak bych tak řekl, vztahu k tobě, abych ti pomohl. A řekl jsem si, když tohle nezafunguje, tak už nic. Vzpomínáš?  Byli jsme spolu, bylo to krásné, říkala jsi, že jsi šťastná a  i když jsi mi slíbila po našem posledním setkání, že se ozveš, vykašlala ses na mě. Zprvu jsem si říkal, že na tebe nebudu už myslet. Ale nešlo to. Tak jsem si vymyslel Karlu Zimovou. Aby ti to připomnělo, co jsi mi sama udělala. Všechno, co jsi kdy ode mne potřebovala, jsem udělal rád. I když jsem si připadal, jako tvůj poskok. Ale říkal jsem si, že přeci jednou ti musí spadnout klapky z očí.“

„Prosím tě…“ zaprosila jsem, aby mlčel.

„Mám tě rád. Copak jsi to nikdy nepochopila? Vzpomínáš si, když jsme spolu tehdy naposledy seděli v parku? Takový krásný večer. Vypadalo to, že zůstaneme spolu. Ale ty jsi najednou udělala takový veletoč. Já vždycky věděl, že to mezi vámi nemůže fungovat. Sledoval jsem tě zpovzdálí. A když jsi potom opouštěla Prahu, říkal jsem si, že děláš zase velkou pitomost a to musíš uznat, že to nebyl dobrý nápad.“

„Uznávám,“ řekla jsem, „ ale zvykla jsem si tady. Nedaří se mi špatně.

„To víš, já odtud pocházím a uměl jsem si představit, jak tu bude těžko. Ale neodvážil jsem se ti mluvit do života. Sem tam zavolat, sejít se, pomoci ti, to ano. Říkal jsem si, že jednou prohlédneš a poznáš, že tě mám opravdu rád. Není ten příběh podobný nám dvěma? Vzpomínáš si na ten večer, když jsme byli poprvé a naposledy spolu? Přijela jsi za mnou, sama. Ráno jsi zmizela bez rozloučení. Nenapadlo mě, že utečeš z Prahy zrovna sem, ale tak to chtěl asi osud, abys byla na blízku.“

„Neměla jsem o tom vůbec tušení.“

„Ty jsi nikdy neměla o ničem tušení. Nechala jsi všechno běžet, sem tam jsi ten život oťukla a zase všechno vypustila. Neohlédla ses ani jednou za sebe.“

„Máš pravdu.“

Objal mne.

„Nebude už žádný příběh, tohle je naše poslední šance. Jestli si však myslíš, že za to nestojím, řekni to rovnou a já odejdu. Ale pak mi už nikdy nevolej. Nemyslím si, že jsi bez citu..“

„Já vím, „ řekla jsem a objala ho. Hlavou mi bleskla vzpomínka na ten sen, s kterým jsem se ráno probudila.

„Čemu se zase ty směješ?“ zeptal se mne.

„Ale na něco jsem si vzpomněla.“

„Ty jsi hrozná,“ řekl tiše a zabořil svou hlavu do mých vlasů.

 

A tak žijeme v tomto kraji spolu. Prodala jsem svůj byt, koupili jsme větší dům, protože jsme se rozhodli, že zůstaneme spolu. Založili jsme si společnou kancelář a uspořádali si majetkové vztahy. Neptal se mne, zda si ho chci vzít nebo nechci vzít, trpělivě čekal, až sama řeknu, jak si představuji naši budoucnost. Řekla jsem mu to v neděli, na jaře, když pracoval na naší zahradě. Byl sehnutý nad růžemi. Pomalu se narovnal, umyl si ruce od hlíny a obejmul mne. Na naši svatbu přijeli všichni známí. Chtěla bych jen dodat, na závěr, že člověk, když chce poznat štěstí, musí se osvobodit od toho, co ho sice možná dělá spokojeným, podle lidských měřítek, ale ne šťastným, podle těch božských měřítek. A něco tomu obětovat. Asi tak ti bude. Nevím. Každý z nás, lidí, to má jiné.