Cesta z ulice vedla do parku. Kupodivu, byl prázdný. Jen na jedné lavičce, pod stromem, na kterém se začínaly zelenat špičky pupenů, seděl muž a četl si. Zná ho z minulosti, to ano, ale současně upadla do rozpaků, že na něho tak zírá. Jen se usmála a on ji úsměv opětoval. Ten park byl tak nezvykle opuštěný, jen on tam seděl, jakoby na něco čekal a přitom si četl. Pokračovala v cestě, která vedla do další části parku z vysokými stromy a širokými, vzorně upravenými cestami. Přestala myslet na muže na lavičce a dívala se, jak se po obloze rozlévá sluneční záře. I v jejím nitru se rozlévala a hřála.

Muž na lavičce si četl

Po chvíli se zastavila, zvedla hlavu a dívala se do korun stromů, které za nějaký týden budou zelené a vrhat kouzelné stíny na trávník i cesty a budou tu chodit mladé maminky s kočárky a vyprávět si o svých mateřských starostech. A sem tam některé z dětí sebou plácne na zem a dá se do kříku, že vyplaší ptáky ve stromech a veverka se rozběhne po kmeni, aby se radši ztratila ve větvích. A najednou ji přišlo, aby se ohlédla. Muž z lavičky mířil k ní. Snad mne neosloví, pomyslela si. Možná, že si můj úsměv a zájem špatně vyložil, vzal to jako výzvu, to muži přeci dělají. Raději šla dál, jen aby minula křoviny a vyšla z parku. Zrychlila krok. Až se ji roztlouklo srdce úzkostí, ale přitom si přála, aby ji oslovil. Najednou neviděla nic z té krásy, jen v ní stoupaly krásné pocity. Ale neslyšela za sebou kroky, tak se uklidnila. Odkud jen ho znám, pomyslela si znovu a její myšlenky se začaly zase jím zabývat.

Dobrý den, paní

Oslovil ji, těsně za ní a ona sebou prudce trhla leknutím a obrátila se. Usmíval se. Také ho pozdravila, ale bez úsměvu.

"Myslel jsem, že mne poznáváte. Proto jsem se za vámi vypravil."

"Asi jsem se spletla, připadal jste mi povědomý. Ale nevím, kam vás mám zařadit. Promiňte, asi je to omyl," řekla rychle a znervózněla.

"Ne, není. Před dvěma roky jsem přeci ležel jednotce intenzivní péče. kde jste sloužila."

Přivřela oči. Ano, ona ví, kdo je ten muž.

"Já vím, Haničko, já vím, že byste nejraději zapomněla, aby to nikdy nevyšlo ven. Byl to okamžik, chvíle úzkosti, bůh ví, co to bylo. Ale já jsem nezapomněl. Ze začátku jsem vás hledal, pak jsem si říkal, že byste třeba nebyla ráda..."

"Ne, nebyla," řekla narovinu.

"Ale já jsem měl pocit ..."

Ne, neměl ho. Neměl proč by ji vyhledával. Možná, z pocitu jakési podivné povinnosti muže, který jednou, bez většího důvodu a záměru objal ženu.

Ale to se přeci stane ...

"To se přeci občas stane, že člověk ..." raději se odmlčela, protože on se na ni díval tak něžně. Ležel tehdy, zapojený na přístrojích, každou chvíli se na něho chodila dívat a upravovala mu kapačky, zapisovala hodnoty a ke svému údivu pozorovala, že se o něho bojí. Nemohla za to. Čímsi ji přitahoval. Pak ho přemístili na internu do samostatného pokoje. Tehdy zaskakovala za Kamilu. Šla zkontrolovat pacienty, zatímco její manžel byl vedle v lékařském pokoji a psal zprávy. Ležel a nemohl asi spát. Do pokoje svítilo světlo z parku a ona se k němu přiblížila. Usmál se. Vzala ho za ruku a on přitiskl její ruku na svou tvář. Cítila, jak ji líbá suchými rty. Dívali se jeden druhému do očí. Byli si cizí, nikdy před tím ho neviděla. A přesto se jí zdálo, že je jí blízký a že všechno záleží jen na ni, aby se vrátil zpět do života. A znovu, když ho dnes po té době potkala, zase cítila, jak ji přitahuje. Proč ji to tak pronásleduje?

"Stane," řekl a usmál se, "třeba i tomu, kdo jinak považuje partnerskou věrnost za svatou záležitost. Že? Až potom jsem náhodou zjistil, že tehdy váš novomanžel měl noční a byl ve vedlejší místnosti. Ale vy nejste z těch, která takovou věc udělá kdykoliv. A já také ne, dokonce, ani nevíte, co jsem potom zažíval."

"Proč?"

Pokrčil rameny.

"Ale nebudeme tady stát," řekl.

"Víte, já se o tom nechci bavit. Nechci na to vzpomínat."

"Ale já vás plně chápu. Nevěděla jste, kdo jsem, co jsem, byla jste ráda, že jsem přežil, že jsem v pořádku. Já jsem to tak bral. Vnímal jsem jen, jak se chvějete. Tak jsem vás objal."

Odmlčel se.

"A já vás," řekla tiše a nechala se vzít za ruku. Přibližil ji ke svým rtům. Neucukla. Dívala se na něho. A znovu se jí vracely vzpomínky. Ano, řekla si, byla jsem do něho z nepochopitelných důvodů najednou zamilovaná. Neumím si to vysvětlit.

"Mohlo se stát ..."

"Ale nestalo," řekla rychle a vysunula svou ruku z jeho.

"Jen jsme se objali a chvíli jsme v tom objetí zůstali. A mně bylo, jakobych objímal anděla. Nikdy jsem neměl takové pocity v kontaktu s žádnou ženou, jako s vámi. Nevím proč."

Říkal to tiše a díval se jí vážně do očí.

"Já také ne, s žádným mužem jsem neměla takové pocity, jako tehdy s vámi," řekla. A do očí ji vstoupily slzy, protože to byla pravda. A i on měl slzy v očích.

"Někdy si říkám, že stačí jedna jediná noc, aby člověk prožil lásku na celý život, popřel své přísahy, své zásady, morálku a přitom, z pohledu jiných lidí se vlastně nic nestalo. Ale co je větší problém? Když se lidé spolu náhodně vyspí anebo prožijí intezivní lásku, kterou nejsou schopni dát jiným nebo jinému, který na ni právem čeká i když třeba pod tíhou slibu?"

"Věřte, že to druhé je daleko horší. Ani nevíte ..." odmlčela se a tím řekla vše.

Pokýval hlavou a řekl :"Já také."

"Vlastně je to štěstí"

Řekla po chvíli, kdy procházeli parkem a on ji držel za ruku. Občas ji stiskl prsty.

"Proč?" zeptal se.

"Je to důkaz, že láska existuje nezávisle na všem, co si lidi o ní myslí a při ni a pro ni dělají. Prostě přijde a už na ni čekají různé překážky, jen aby nemohla udělat svou věc. Ale já si myslím, že to, co je mezi námi, vzniklo už dávno a přestože v tom nepokračujeme ..."

"Vy jste si nikdy na mně potom nevzpomněla?"

Proboha, přeci neprozradí své tajemství, na koho myslí, když se miluje s Tomášem. Že v ní vyvolal takovou krásu, něhu a pocity, a nic to nemá s vášní společného, že z nich žije každou hodinou. A je to tak silné, že nepotřebuje ho vyhledávat, aby stále své pocity stvrzovala a čerpala další zdroje k jejich posilování. Ale pokračuje, pomyslela si, díky bohu, pokračuje.

Neodpověděla a jen se na něho usmála. A on zachytil její úsměv, který patřil tomu stavu, který se v něm usídlil tehdy, v té jedné, jediné noci. Přitáhl si plášť blíž k tělu, protože ještě stále vanul chladný vítr a upravil si šálu. která obepínala jeho krk.

"Jsem velmi choulostivý na chlad," řekl.

"Já už budu muset jít," řekla.

"Tak se rozloučíme," řekl o tón smutněji, "není to pro mne jednoduché. Teď, když jsme se zase potkali."

"A jak bychom pokračovali? Možná, že bychom se s tím po čase nevyrovnali. A všechno by se zničilo a zničilo by to i nás."

"Máte pravdu. Máte vlastně pravdu."

Přistoupila k němu a položila mu ruce kolem krku. Objal ji kolem pasu a přisknul k sobě. Chvíli tak stáli a mlčeli. Soustředili se jen na ten okamžik objetí. Pak oba povolili sevření. Odstoupili krok od sebe a zahleděli se jeden druhému do očí. Usmáli se na sebe a ona zvedla ruku k pozdravu. Oplatil ji pozdrav a jejich cesty se rozešly.

Necítili žádný smutek. Ani stesk. Ani jiný pocit, než lásku ... A on si zašeptal pro sebe - láska je to, když nelze, nelze jinak. Ani už nevěděl, kdo to před ním vyslovil, ale je to velká pravda.

Přeji krásnou dobrou noc, milí čtenáři.