Bojujeme proti stresu

Bojujeme proti stresu

 

Bojujeme proti stresu

 

Sdílená starost je poloviční starost

 

Ani nevíte, milí přátelé, jak toto úsloví platí doslova a do písmene. Jsou lidé, kteří chodí po svých známých a svěřují se jim ze svými problémy, pěkně u kávy a u čerstvě upečeného štrúdlu. A žádají o radu, o pomoc, o půjčku, o ručení na půjčku a ti citlivější mají zachvíli plnou hlavu cizích problémů, zatímco co ti, kteří si stěžují, se jich zbavují. Vykládala mi moje přítelkyně, jak je v těžko situaci, že manžel nechce přispívat na domácnost, že nemá dost peněz, aby si zaplatila to či ono. Ale naštěstí jsem věděla, jak to tam ve skutečnosti chodí, takže jsem ji potěšila slovem a dala na jevo, že se o tom nechci bavit, že mám svých problémů dost. Mohu vám říci, ze své vlastní zkušenosti, že čím více budete věnovat čas druhým lidem a jejich záležitostem, tím vás budou více pohlcovat problémy, které byste nikdy neměli. Jakmile ukážete, že hodláte být někomu vrbou, pak jste po čase zralí na psychiatra. Nemůžete nést spolu se svou dospělou dcerou nebo synem problémy, které si udělali nerozumnými rozhodnutími a z vlastní vůle. Ale můžete jim poradit z pozice svých zkušeností a znalostí. Pokud ovšem oni ještě vnímají skutečnost, že jste jim zachovali domov a vaše rodičovské srdce jim zůstalo otevřeno. Ale rozhodně nejste na světě proto, abyste byli stále bombardováni informacemi, typu – nemám peníze, on nebo ona chodí pozdě domů a s ničím mi nepomůže, mám problémy v práci, mám milence a nevím, co budu dělat. Aniž by se vás zeptali – mami, nemám ti jít něco nakoupit? Nepotřebuješ někam jet? Nepotřebuješ přispět na lázně? Nemáš nějaké starosti? Je ti dobře? Rodina a přátelé, kruh, který je okolo vás, nesmí týrat, nesmí tížit, protože člověk přichází do věku, kdy má sám ze sebou co dělat a spíš se soustředit na sebe. Než na sebe vezmete starosti svých blízkých, rozpomeňte se na své vlastní a řekněte si, zda to všechno sami unesete. Zda se vám nezhorší krevní tlak, nestoupne hladina cukru a nezhorší vaše chronická nemoc. Protože jsme si řekli, že zvládat psychický stres je umění, které každý nezvládá. Není to projev sobectví, když odmítnete diskutovat o záležitostech, které si někdo sám a vědomě nadrobil. Ale je to projev velké lásky, když v opravdu těžké situaci někomu poskytnete radu a nebo mu dáte najevo, že při něm stojíte, že se může svěřit, ale musí ji řešit sám. Svět našich dětí je svět sám o sobě. Těžko ho chápat a vstupovat do něho, když mají trochu jiné životní hodnoty, postoje  a role. Když jejich rodiny jsou postaveny na jiném modelu. Nemůžete jim říkat, co byste udělali vy, protože jejich okolí je jiné, než bylo vaše. Ale říci jim úpřimně – s tím ti nepomůžu, protože tomu nerozumím. Ale dívej se na svůj problém rozumně, bez emocí a sama nebo sám si řekni, co chceš a jak naplníš své očekávání. O tom si můžeme promluvit, jestli chceš. Ohleduplní a milující lidé kolem vás rozhodně nikdy se nebudou snažit vás vyvádět z rovnováhy jen aby si sami ulevili. Nebudou vás krmit neustále svými stížnostmi na své partnery nebo děti, sdělovat vám problémy ve své rodině, do kterých vám nic není, házet na kdekoho špínu, aby si získali někoho, kdo spolu s nimi bude také nenávidět a odsuzovat ty, kterým prostě závidí. Představte si situaci, když do vašeho domu se přistěhuje nová rodina, která má trochu jiné návyky, než ostatní nájemníci, kteří tam bydlí už dlouho. A některá z vašich sousedek jim začne závidět. A protože to sama neunese, začne očkovat druhé a zanedlouho se celý dům otravuje tím, že je pozoruje, šikanuje a nesnáší.  A totéž ve vašem zaměstnání. Máte zapotřebí sdílet s někým jeho nenávist, závist a vnitřní napětí? Vaše soukromí, za které platíte nemalé peníze, se vám stane vlastním peklem, místo toho, abyste v klidu relaxovali, dívali se na film a mluvili o rozumných věcech se svým partnerem. A pak se přistihnete, že se celý večer bavíte o cizích lidech, kterým ani nerozumíte a nebo je pořádně neznáte. Škoda vašeho času, škoda zdraví a škoda ztráty pocitu pohody a harmonie.

 

Bojujeme proti stresu

 

Oči za záclonou

 

Žárlivost a závist může pocházet z pocitu nedoceněnosti, osamělosti a nenaplnění vlastních předpokladů o průběhu žívota. Žárlivost pochází ze závisti. Závist, stejně jako žárlivost  je obluda, která pohltí všechno krásné, co je v lidské duši uloženo a čím by měl člověk vnímat svět kolem sebe takový, jaký je. Najednou se mu všechno pokřiví, zoškliví. Takový pocit člověku velmi ubližuje a může ho i zabít. A nebo může život zničit. Proč lidé závidí a žárlí? Z nedostatku jiného citu? Proto, že jim bylo dlouho ubližováno? Že jim někdo takový model životního postoje a pocit vnutil? Myslíte, že je dobře, že vám lidé závidí a že žárlí na vaše štěstí, na váš úspěch? Někomu se to líbí a tu závist a žárlivost  živí uměle, aniž by si uvědomil, že přijde-li o to, co mu lidé závidí, nikdy se s tím nevyrovná, ale naopak nezvládne pocit křivdy, ztráty jakési pochybné prestiže, kterou sotva kdy dokáže obnovit. Vzbuzovat v lidech závist je stejné, jako si pěstovat jedovatého hada. Jednou vás uštkne a hodně bolestně. Pokud jste mezi závistivými a žárlivými lidmi, tedy pokud je omezována vaše osobní svoboda takovými vlastnostmi vašeho okolí, uvědomte si to a snažte se tomu předcházet. Nemluvte s nimi o úspěších vašich dětí, o své lásce, o budování své domácnosti, o svém muži. Nesvěřujte se se svými radostmi a starostmi. Chraňte před nimi své soukromí a nebo, pokud můžete, vzdalte se od nich. Najděte si jiný okruh lidí a nebo jiné prostředí, které je bezpečnější a příjemnější. Když člověk odejde do důchodu, najednou se mu otevře nový svět, který dřív nevnímal a neměl na něho čas. Začne se více stýkat s lidmi, které dřív jen pozdravil, aniž si uvědomí, že byl pozorován, posuzován a odsuzován. A pak sklízí malé jedovatosti, které ho mrzí, protože nechápe, jak si je vysloužil. Lidé zaznamenávají, kdy jste si koupili nové auto, kdy jste si koupili chatu, a zatímco oni trávili víkendy v městských bytech, vy jste si vesele jezdili ven s přáteli. Vzpomínají na to, kdy jste si šťastně vykračovali se svou ženou (jak se vedle vás nesla a dnes je z ní holt stará ženská), s dětmi (které o vás as už nestojí, protože nejsou vidět). Závist má paměť jako slon. A ačkoliv jste si umínili, že i v důchodě zůstane fit, najednou to na vás padá, cítíte se zle, odstrčení a zranění. A máte nutkání se pochlubit, že váš syn studuje v zahraničí, že dcera se dobře vdala a je nyní s manželem v Americe. Překousněte to, protože tyhle jedovaté poznámky jsou provokací k tomu, abyste byli sdílejší a tím tu závist ještě přiživili. Proti žárlivosti a závisti je jediná obrana – s úsměvem a žertem takového člověka odbýt a více nad tím nepřemýšlet. Protože to je jeho problém, ne váš. Tak, jako dbáte o imunitu vašeho organismu, dbejte i o imunitu vaší psychiky. Živte ji tím, co vás naplňuje a těší a ne tím, čím vás krmí druzí lidé. Nemusíte takovým lidem předvádět, jak jste šťastní, stačí, že jste, že vidíte krásu, že milujete své děti, vnuky, manžela, že i když máte omezenější finační prostředky, vystačíte si. V takovém období, kdy jste přiliš o svůj navyklý režim, máte jediné východisko, vybudovat si nový, za nastalých podmínek. Lidé nejsou zlí, jsou tací, jací jsou a vy je nezměníte, když se budete nad nimi trápit, přemýšlet o nich a nebo si stavět svůj život podle jejich  představ. Být v důchodě znamená, že měníte svůj životní režim a tak ho změňte do šťastnější polohy, protože si konečně můžete dělat, co se vám líbí, aniž jste omezováni časem a prostorem, v kterém jste až dosud byli. Konečně se můžete starat sami o sebe. A ten, kdo se tak poctivě připravoval, jak vám to jednou nandá, protože mu nezbývalo nic, než váš roky pozorovat z okna, bude mít problém, skutečný – vyrovnat se s tím, že vám nemůže ublížit. Jestli se s tím někdy vůbec vyrovná.