Politici jsou zahledění do sebe a lidé trápí nezájem o své lidské příběhy

Mnoho lidí trpí duševními problémy, protože v tak vypjatém prostředí, v kterém žijeme, se mnoho lidí neumí vyrovnat s disharmonií, jejíž původ je neustále živený existenční strach, zhoršující se sociální podmínky pro slabší vrstvy, z nichž pochází i lhostejnost k vlastnímu zdraví a naopak vypjatý pocit obrany a boje za chléb vezdejší.  Vzájemné dehonestace a šířící se strach, jako hlavní proud boje proti korupci ve všech stupních veřejného života, lidé přebírají ve svém vědomí a podvědomí jako nepojmenovatelnou hrozbu. A lidé jsou zkušení, historicky zkušení. Ví, že mnoho věcí se nedá odestát, že je to jen boj o moc, který však, až se zklidní po volbách, nebude dál řešit zhoršený hmotný, zdravotní a duševní stav lidí, kteří to všechno zavinili jen tím, že si tuto cestu zvolili v minulých volbách, ale netušili, v jaké režii se to bude vést a že budou do toho boje, jako diváci hrůzného divadla, dnes a denně zatahováni, znemravňováni a tím i ponižováni. Nelze to nevidět, nelze to nevnímat. A i staří lidé na lavičkách, kteří byli přímými svědky válečných, poválečných hrůz padesátých let, hrůz okupace ze šedesátých let a nyní, v moderní a vyspělé společnosti zažívají spolu se vším ještě existenční strach a nevyvratitelný pocit chudnutí a nemožnosti dosáhnout na lepší podmínky. Sebestředné vítězné výkřiky: tak jsme na ně přeci jen dosáhli - se v takových lidských myšlenkách dědečků a babiček promítají úplně jinak a svírají v prstech své hůlky až jim staré, revmatismem zkroucené klouby bělají. "Sice možná nerozumím tomu, pod jakým -ismem se to všechno odehrává, ale rozumím politice a umím porovnávat. To jen ti mladí vědí houby, jak to všechno bylo a co z toho vzešlo. Nemají se na co těšit. Ach, to je život." A poklepávají hůlkou o pískem sypaný chodník. Někteří se následných voleb nemusí dočkat. "Ale spravedlnost, ta existuje," říkají, jakoby už nyní psali hroty hůlek do písku svůj lidský odkaz.      

Lidi je nezajímají… krutá věštba budoucnosti

Soucit s lidmi, tedy trpícími lidmi, je očekáván jako nadstandard. Je mnoho lidí, kteří své nemoci a stárnutí těžce nesou a mají pocit, že se jim patřičného soucitu v této době nedostává. Chtějí víc, spoluprožívání. Protože pociťují, jak se vzdalují normálnímu životu a nemoc i potíže spojené se stárnutím, je jaksi izolují a znemožňují cítit radost, štěstí a spokojenost. Počítají dny. Sedí v čekárnách, opřeni o hůlky a čekají, až je sestřička zavolá a pomůže jim vejít do ordinace. Často, a o tom se nemluví, jsou hrubě zanedbáváni svými rodinnými příslušníky, kteří si s nimi nepovídají, kteří s nimi nesoucítí a nechápou jejich pocity, nemluví s nimi o věcech, které jsou jaksi tabuizovány, protože je v konkurenční společnosti stárnutí, nemoci, strádání, pocit osamění, vnitřní rozklad, strach, neznámo, do kterého se se svými pocity řítí, "za dveřmi". Naše civilizace se stářím nepočítá, jakoby ti mladí dnes nevěděli, že už po čtyřicítce to začne. " A čím  nelidštější vztahy si nyní uspořádají, na ty také sami zajdou," říká starý advokát, dr. Zahrádka, který trpí Parkinsonovou nemocí. Jenomže jak takový člověk může sám navazovat vztahy, když z druhé strany, od společnosti, od blízkých, nejsou dveře do široka otevřené? "Troufli si i na toho starého profesora Ratha," pokýval hlavou pan Hlaváček, penzionovaný učitel. "Já mít syna ve vězení, tak bych ho taky bránil. Copak to nikdo nepochopí? Já byl taky zapálený komunista a myslel si, že budujeme lepší svět. Je to pořád stejné. Pořád stejné. Ještě, že jsem už starý a těch konců se nedožiju. Lepší svět neexistuje, to jsou blbosti," zvolal do poloprázdného parku a lidé, kteří tam venčili psy, se otáčeli a kroutili hlavami - blázen! Do toho parku taky vodili starého pána s Alzheimerovou chorobou.Sedával tiše na lavičce, hleděl na chodník, jakoby četl stopy psů a lidí a najednou zvedl hlavu a křičel: "Pomóc, pomóc," a bylo to tak srdceryvné a hlasité, že lidé požádali jeho příbuzné, aby ho tam nevodili, že ruší okolí, že taky chtějí mít klid…

Občas tam s nimi sedávám a povídám si s nimi. Někteří mne i drží za ruku a vyprávějí mi své příběhy, které se nedají zapomenout. Ale já vím, že už nyní si mnozí na takové příběhy zakládají taky, protože jim nedochází, že budou staří a některé věci, byť i nyní pragmaticky odůvodněné, logicky a právně téměř bezchybné, se nedají odestát. Tam na těch lavičkách sedí budoucnost a pravda o životě, ne na volebních plakátech.