Hlubším pohledem na velikonoční příběh Ježíše z Nazaretu začneme více a lépe vnímat osobnosti, které se kolem kříže shromáždily. Nejsou to neznámé osobnosti, provázely Ježíše po celou dobu jeho mise. Avšak - ne všichni nyní stojí pod křížem. Mezi ostatními - matka Marie.

...

Lidé, kteří možná nepochopili celý dosah učení, jež poslouchali po velmi krátkou dobu na nádvoří Chrámu, na Olivetské hoře, v nejrůznějších koutech historické Judei, jsou přesto hluboce dotčeni a neodvratně poznamenáni nejen jeho samotnou přítomností mezi nimi, ale nyní i utrpením, jemuž stojí tváří v tvář a mezi nimi i matka, která bezmocně sleduje mrzačení svého syna a příbíjení těla na dřevo kříže, jeho ponížení a pomalé umírání na žhavém slunci. Vidí před sebou celý příběh svého mateřství a její bolest je nezměrná. Nikoho však neobviňuje, neproklíná. Pod tím křížem stojí nyní obnažené mateřství v pokoře, nikoliv však v pokoření. Nyní pomalu končí její jediná úloha, ke které byla zvolena, která byla jejím životním posláním a údělem. Tváří v tvář té neodvratné skutečnosti, bezmoci a bolesti se stává do budoucnosti ženou, ke které budou lidé vzhlížet a připomínat si ji v obrazech, při četbě Písma i při svých životních událostech.

...

Po nějaké době se se stane i předmětem sváru na církevních koncilech (Nestorius) s konečným uznáním titulu - Bohorodička. Avšak, i pro člověka tápajícího v labyrintu názorů církevní instituce a teologických rozprav má Panna Marie místo v srdcích lidí. V tom okamžíku, když se na ni v mysli obracejí, se cítí s ní být lidsky ztotožněni. Protože často nerozumí svému životnímu údělu, svému utrpení, své nejistotě a úzkosti, která na ně doléhá v době osamění a izolovanosti od ostatních lidí a světa, který se jim zdá, v určitých životních situacích nepřátelský nebo dokonce i od nich odvrácený. V modlitbách si připomínají její úděl a svěřují se ji se svým. Protože ona neměla podíl na božství svého syna, tím víc je i nevěřícím lidem blízká a možná i srozumitelnější ve chvíli rozjímání nad vlastním utrpením.

...

Pro mne je Mariin příběh hluboký a intimní. Není jen na úrovni víry, ale lidsky bytostný. Chápu ho zcela lidsky, jako mateřský úděl, který na sebe bere každá žena, ale různým způsobem se s ním vyrovnává. Možná, že je i jeho určitým předobrazem. I tou skutečností, že jsou chvíle,  kdy matka nemůže zasáhnout do údělu a osudu svého dítěte a nezbývá ji, než přihlížet a trpět. Kdo tomu všemu může pozorumět a hloubku toho utrpení pochopit? Až pak, při snímání z kříže se mění utrpení z krutého zážitku  v tichou bolest a odevzdání se vlastnímu osudu. Je konec, svět se odvrací k jiným příběhům a nekonečný, tichý žal jedné ženy zůstává ...