Jan Herben, Masarykův životopisec

Nebylo povolanějšího člověka, který by napsal lépe Masarykův životopis, jako byl právě Jan Herben. Byl jeho blízkým spolupracovníkem a spolubojovníkem, nevyhýbal se ani postřehům z jeho osobního života a dobových fotografií, na kterých je výrazná tvář budoucího profesora Masaryka. Byl to hezký muž a jistě se líbil ženám. Samozřejmě, že to pro jeho další život nebylo podstatné, protože doba byla v plném kvasu a šlo tu o budoucnost národa, nikoliv o selanku, v které by jeho milostný život mohl sehrát významnější roli. Kdo však chce poznat blíže osobnost i politické díloTomáše G. Masaryka, je nejlepší jít k prameni, k soudobým autorům, kteří ho osobně znali a spolupracovali s ním. To, že mnohým ležel pěkně v žaludku, jak to bývá u výrazných, veřejně vystupujících osobností, je známo. Životopis jsem četla s velkým zaujetím, protože mi korespondoval s mým přesvědčením, že politik nemůže přijít s prázdnýma rukama a bez jasné představy o své práci, o svém riziku, když prosazuje své přesvědčení, bez ideálů, pro které se rozhodl a musí být připraven pro ně snášet i různá bezpráví. Ale nemůže se také zříkat osobního života a své osobnosti, aby z něho byl marcipánový panáček na narozeninovém dortu s nápisem - Pepíčkovi s láskou - rodina. Dokonce nemůže být ani vytesán z křišťálu a vrhat kolem sebe zářivé světlo, prodchnuté Duchem svatým, nebo lokaj, který zvedá ruku na souhlas podle svých sousedů. Pokud je to výrazná osobnost, která prosazuje své ideály ve veřejném zájmu (byť je v rozporu s kolegy i částí společnosti), pak je škoda ji umlčovat. Protože politiků, kteří dokážou posunout dějiny, je velmi málo a lidé by měli vidět dál, než ke svému plotu. To mi z díla Jana Herbena vyplynulo a současně jsem nabyla pocitu, že takový úděl, totiž být skutečným politikem své doby, by na sebe málokdo nyní vzal. Chce to hodně aktivity, odvahy a síly. Až dějiny pak řeknou do budoucnosti, kdo byl kdo a kým. V přítomnosti to nepoznáte.   

Současnost je trochu tristní 

V Britských listech mne velmi zaujal článek od Štefana Švece  z roku 2004. Cituji: "To, co dnes česká společnost potřebuje, už není Masaryk, ale Masarykové." Ano, potřebujeme, velmi nutně, osobnosti, které nejen umí úřadovat ve smyslu platných zákonů, ale také přemýšlí, mají svůj ideál - představu o budoucnosti české společnosti a českého národa v politickém slova smyslu. Nečasova vláda pojala svou politiku nepředvídavě. Příliš brzy musela slevit ze svých slibů a předpokladů, což by národ pochopil, kdyby se do toho nevloudily fatální pochybení lidí, kteří nebyli na takový úkol připraveni ani po odborné stránce, natož po osobnostní.

... A život v Česku se zastavil

Aféry, které nyní sledujeme a tušíme, že příčina je v nehybnosti a v nevůli k revolučním myšlenkám, které by zazněly k budoucnosti. Po dva roky vládnutí Nečasovy vlády se zdá, že není větší starostí, než zachránit státní kasu, a tak  se nám pan ministr financí jeví jako hlavní osoba, která rozhoduje o současném i budoucím blahobytu v české zemi, leč i on sám má velmi malý operační prostor a jak se zdá, i málo těch, s kterými by mohl spolupracovat, spíš mu jen přikyvovat anebo, v tom horším případě, ho inzultovat a urážet. Že by nám šlo jen o ten žvanec? Na první pohled se zdá, že mysl národa se k tomu upnula a vše se soustřeďuje na koláč, z kterého, jak se občanům zdá, zbývají jen suché kůrky. Zdá se mi, že nám pojem "politika" opravdu hodně smrsknul. Ještě možná je zajímavý boj s korupcí, do kterého se vrhli úplně všichni a mlátí cepy kolem sebe hlava nehlava a nechybí tu ani vozová hradba a práčata. Zdá se však, že jde jen o následky dlouhodobé krize v zákonech, kterým chybí prevence proti takovému jednání. A určitě také právní vědomí, že ne všechno, co člověk chce učinit a vykonat, byť tomu zákony výslovně nebrání, je opravdu dovoleno. Alespoň z rozumového hlediska.  

Přemýšlení bolí ...

Když se vrátím k Masarykovi, jako k mysliteli, snažil se ze všech svých sil, vytvořit jakousi myšlenkovou mapu. Však se taky urodilo filozofů a autorů. Celá řada těchto výjimečných osobností zahynula, po vypuknutí 2. světové války, v nacistických věznicích a táborech. Tak byl národ připraven o své ideové učitele a možná, v jistém slova smyslu, i vůdce. Po válce přišli jiní - a ve svých dílech otiskli dobu, na kterou už zapomínáme, a to proto, že jsme si představovali, že přijdou další, kteří náš osvítí svým křišťálovým světlem nové doby, leč, až na malé výjimky, se nestalo nic. Nejhorší na tom je, že nebyla poptávka, sem tam nějaká nabídka a cena - příliš vysoká… tu by se nám nechtělo platit ani za mák, že ne? A tak se často patláme v nepodstatných věcech, zatímco myšlenky na budoucnost nám unikají, ačkoliv náznaky té budoucnosti se nám už ukazují v podobě mráčků, v kterých se skrývá silný a vytrvalý déšť. Až Nečasova vláda, která jistě vejde do dějin, bude nahrazena jinou (a těch politiků, ochotných dávat hlavu na špalek je čím dál míň vzhledem k všeobecné nechuti se politikou opravdu zabývat), pak za nějakou dobu, po volbách se vyvalí zase řada dalších problémů, které jsme zametli pod koberec, protože jak vidíme, žádný tam dlouho nezůstal. A naše země se bude pomalu zřejmě sunout na předměstí Evropy, se svými nespokojenými, svým způsobem utlumenými občany, kteří budou jen čekat, co se zdraží a kde se koupí levnější jídlo a energie, kde sehnat práci a jak uživit rodinu. Ale to není všechno! Takovou zemi nemůže předat svým potomkům, kteří budou bůhví s čím zápasit! 

Napíše dr. Rath knihu?

Dr. Rath, o kterém se nyní mluví ve všech ohledech, výrazná osobnost, sedí ve vazební věznici z podezření z korupce. Až čas, který jemu plyne pomalu a nám rychle, ukáže, zda je vinen či nevinen. A odhalí se mnoho pochybení, nejen jeho vlastních, ale také objektivních. Mnoho lidí na něho nasazuje, někteří o něm přemýšlí, jiní ho hájí. Jako osoba, veřejně činná, si tuto pozornost zaslouží. V tisku se objevila nabídka. Aby napsal knihu o svém působení v politice, ale neměl by s tím spěchat, není přeci všem dnům konec. Už předem někteří vydavatelé říkají, že by to nesvedl, že to nebude kasovní trhák, takže - zbytečná práce. Jedině, kdyby ji napsal nějaký současník, který ho dobře zná, i v soukromí, a jeho politické působení jaksi spojil s jeho osobností. Jiní zase říkají - už je politická mrtvola. Ve smyslu výše uvedeného, bych se tím, být některými lidmi, neutěšovala, pokud v něm ten politik dřímá. Jistě, že udělal hodně chyb, které převýšily jeho vlastní politickou práci, obklopoval se lidmi, kteří ho zřejmě zneužívali, v očích lidí klesla jeho váha příliš excentrickým životem oproti svému okolí, které ho stále obklopovalo, a to nemohlo ničemu prospět. To je můj letmý pohled. Nikdo neví, jak jeho kauza dopadne, jak se bude vyvíjet a jaký to bude mít vliv i na veřejnost. V každém případě, je to součást našeho veřejného života, náš obraz, naše současnost. Nemělo by to však odstrašovat jiné, kteří v sobě cítí tu neodolatelnou sílu ovlivňovat veřejný život. Bez takových lidí bychom pomalu hynuli ve světě malé i velké politiky a je třeba, abychom tomu dokázali čelit i tím, že budeme nad těmi, které budeme volit, hodně, ale hodně přemýšlet, již o tuto kauzu poučenější. Pokud poučitelní jsme a chápeme, že pohodlí abezstarostný život, postavený na úvěrech, byla od počátku velmi klamná, hloupá a smrtonostná iluze. I ve smyslu našich dějin. 

A přesto - Jan Werich vypráví anekdoty.